Bledá 6.

2. května 2012 v 17:11 | selena-m |  Díly mé knihy

Část 6. Proč jsem vlastně duch? Kde a jak se mi to stalo?

Zapomněla jsem vám říci, co se mi to vlastně stalo. Bývávala jsem člověk! Proč jsem teď přízrak? Proč jsem duch? Chcete vylíčit můj příběh? Jak jsem se stala nemrtvou? Kde a jak se mi to stalo? Kdo mě zabil? Jestli chcete, čtěte, ale je to celkem krátké:
Píše se rok 1920. Moje původní jméno: Spectra Aravis Eicherr (čti jako Ejčr). Řeky tekly, moře šuměla, lesem vanul vlahý větřík. Odpoledne začali na radnici zvonit. ,,Někdo asi zemřel…" řekla moje tehdejší kamarádka Rebeka. ,,To vím…" řekla jsem téměř neslyšitelně. Ale pak jsem se rozjela: ,,Ale nezdá se ti, že tenhle měsíc zvoní už po sedmé nebo po osmé? A taky vidím a pozoruji, že to není smrt příčinou nemoci, ani smrt přirozená! Někdo tu vraždí! Ve městě bloudí mafián! Je jich možná i více!" Rebeka si dala ruce za záda, překřížila nohy, a popiskovala si. Po chvíli ale ze sebe těžce vyrazila: ,,Kdo by to mohl udělat?" očkem na mě pohlédla. ,,Tohle dělají přece lidé často v biografech, když něco takového jako je třeba vražda udělali!" obvinila jsem Rebeku. Ona se na mě podívala svými psími očíčky, a odcházela. Ale po chvíli mi došlo: ,,Počkej!" volala jsem na ni, aby se zastavila. ,,Promiň, já vím, tys to přeci být nemohla, ale nevím, kdo by to mohl udělat. Rebeka se otočila, a kráčela zpátky ke mně. (v tu chvíli jsme byli ve slepé uličce mezi popelnicemi a pytli s odpadky). Chvíli jsme to probíraly. ,,Co kdyby to mohl být Maxmilián Voller?" navrhla jsem, když už jsme byli s probíráním skoro u konce. ,,T… třeba….jo… ten…b…by… mohl…b ..být…, jo, ..ten..to třeba…b ..byl…" odsouhlasila mi to koktavě Rebeka, koukajíc do země. ,,Co to s tebou je? Takhle mluvíš od začátku debaty! Chováš se divně od té doby, co jsem se zmínila o té vraždě! Opravdu jsi si jistá, ale opravdu jistá, že nejsi vina?" obvinila jsem Rebeku znovu. ,,Já už to nevydržím! Už opravdu ne!" začala zvyšovat hlas Rebeka, a vstala od stolu. Já pořád ale seděla. ,,Co nevydržíš?" ptala jsem se nechápavě. ,,Já jsem ta, koho hledáš! To já! Já!" začala znovu. ,,Pořád nechápu, o čem to tu mluvíš!" řekla jsem znovu, a bázlivě vstala od stolu. ,,To já 5. Května zabila Johna Billa! To já zabila o dva dny později Jacka Londona! Ty všechny vraždy, mám na svědomí já! Ti lidé mne zradili, a já hloupá Káča jim důvěřovala!" řekla Rebeka zase o trochu zvýšeným hlasem. Přitiskla jsem se zdi. Rebeka vytáhla z jedné popelnice starý, rezavý řeznický nůž. ,,Co…co …t …to ...děláš?! Já tě přeci nezradila! Jsem tvoje kamarádka!" začala jsem koktat, připláclá stále na zdi. ,,Já vím! Ale ty už teď všechno víš," začala Rebeka, blížící se s nožem. ,,ty bys to hned šla nahlásit na policii! A já? Hnila bych ve vězení!" ,,Rebeko! Já bych to nikdy neřekla! Nejsem přeci zrádkyně!" snažila jsem se vymluvit. ,,To říkáš teď," začala Rebeka znovu, a byla téměř metr ode mne. ,,po čase bys to stejně řekla! Přišla by ta chvíle!" Omdlela jsem. Rebeka mě zatím…. No asi víte co…. Zabodla! Potom odhodila nůž velice daleko. Vstala jsem. ,,Asi jsem vstala z mrtvých! Rebeko! Jsi mrtvá!!!" zaječela jsem, a vrazila Rebece jednu pořádnou facku. Ale co to? Moje ruka Rebekou proletěla. Pohlédla jsem na své mrtvé tělo. Krev… Samá krev…. Rána v srdci. Pohlédla jsem na své ruce. Průsvitné. Najednou ale zbělaly. Ječela jsem na Rebeku. Neslyšela mě. Omdlela. Poklekla jsem k ní. Zkusila jsem vzít kus rezavého kovu. Hele! Kov už jde vzít do ruky. Vzala jsem ho, a dala ruce nad hlavu. ,,Rebeko, nikdy bych to neudělala, ale nedalas mi jinou možnost!" pošeptala jsem jí ještě do ucha, a …..zabodla ji. Došlo mi, co jsem. Za prvé vrah, a za druhé nemrtví přízrak…
Devadesát dva let, jsem bloudila Kalifornií. Jíst jsem nemusela, ani pít, ale mohla jsem, neměla jsem co, tak jsem vlastně nemohla. Normálně ano, mohla bych si něco dát, ale nic jsem neměla. Potkala jsem potom ženu, která mne viděla, válet se mezi kontejnery. Nabídla mi, že by mne adoptovala. Přivedla si mne tedy domů, představila tátovy. Adoptovaná matka se jmenovala Pak jsem potkala Betty…. A dál vám už to nemusím vyprávět, ale řeknu vám, že Betty ví, co jsem. Ale to už asi 99% víteJ Adoptované mámě ani tátovy jsem to říkat nemuselaJ A ani jsem to neřekla až dodnes.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama